ÚvodAktualityUmění může vnímat každý, ale ne každý má dar rozhrnovat opony

Umění může vnímat každý, ale ne každý má dar rozhrnovat opony

6. dubna 2017 | Rubriky: Aktuality

Nejlepší jsou mladí autoři, říká sběratel Richard Adam. 

Jeho sbírka se na výstavě Akné v pražském Rudolfinu před deseti lety stala senzací. Bylo to vůbec první setkání s velkou reprezentativní soukromou sbírkou současného umění. Ani Národní galerie neměla a dodnes nemá tak vynikající soubor české malby od 80. let do současnosti.

Richard Adam je přesvědčen, že mladí umělci jsou sběratelsky nejzajímavější, protože ve škole a těsně po ní většinou tvoří nejlepší věci. Proto se na ně soustředil při tvorbě své sbírky a dodnes se o ně zajímá a podporuje je. I když svou sbírku už před časem svěřil nadačnímu fondu, od života s uměním se neodstřihl. Nyní se chystá radit začínajícím sběratelům.

Kdy jste se potkal s uměním?

Fenomén sběratelství jsem znal z domova. Tatínek sbíral orientální koberce. Dědeček z matčiny strany vyřizoval právní záležitosti slováckým malířům. Když neměli peníze, platili mu svými díly. Ve čtyřiadvaceti letech jsem poprvé vstoupil do domu, kde žila vdova po sběrateli. Chodil jsem jako omámený po místnostech vytapetovaných od podlahy ke stropu samými obrazy a říkal jsem si, že bych si chtěl svůj domov jednou zařídit také tak.

Svůj první obraz od Ivana Ouhela jste koupil až později?

Současnému umění jsem tenkrát vůbec nerozuměl. Na Ouhelově výstavě v Mánesu v roce 1981 jsem váhal a nakonec nekoupil nic. Ale o tři roky později jsem koupil v galerii Díla v Platýsu jeho obraz Lom. Stál pět tisíc a to bylo strašně moc, protože jsem vydělával dva tisíce. Pro mě bylo podstatné, že se tam dalo kupovat na splátky. Nakupoval jsem tam zpočátku občas i hlouposti, ale ten Ouhel je kvalitní. Proto jsem si ho nechal jako svůj první obraz.

 
Co bylo vaším bodem obratu?

Když jsem si v listopadu roku 1992 v galerii Litera vybíral nějaké grafiky od Sozanského, sklonil se ke mně mladík a říkal: Já taky dělám grafiky, ale mě neznáte, jmenuju se Antonín Střížek. A já: To víte, že znám. Boty! On byl nadšen, že znám jeho boty, a zval mě do ateliéru. A já váhal, proč chodit za někým, kdo neumí ani boty, ale pak jsem šel a to byl rozhodující zlom v mém životě. Protože až tam jsem si najednou uvědomil, že můj přístup k umění byl dosud scestný. A že ty boty jsou vlastně krásné takovou jakoby dětskostí.

O dva roky později vám vaši zaměstnavatelé v České pojišťovně poskytli důvěru, abyste vybavil kanceláře současným uměním. Jak to bylo?

Nějaká agentura nabídla generálnímu řediteli obrazy ke koupi. Řekl jsem, že si troufnu vybrat daleko lepší věci. Pak jsem chodil s Alenou Pomajzlovou z Národní galerie po ateliérech a ona vybírala. Nakonec se to, bohužel, přivezlo do pojišťovny a odezva byla strašná. Bývalá předsedkyně bývalého ROH vážně žádala, ať mi ty mazaniny dají k úhradě.

Kolik jste toho koupili?

Asi 20 obrazů, Davida, Diviše, Kokoliu, Mertu, Nikla, Střížka, nejdražší Sopko a Ouhel byli po 90 tisících. V nákupech jsme měli pokračovat, ale nepokračovali jsme. Naše nákupy však zůstaly ve sbírce.

V té době už jste se cítil jako sběratel?

Já jsem kupoval obrazy, aniž bych chtěl budovat sbírku. Pro mě se z toho stala vášeň.

Co bylo prvním obrazem do vaší sbírky?

Calvin Klein od Petra Písaříka. Ten měl v roce 1995 výstavu v galerii MXM. Provázel mě výstavou a u prvního obrazu povídá: "Armani, jak se vám líbí?" "To je kdo, Armani?" ptám se. "Vy nevíte, kdo to je Armani? A tohohle znáte? Calvin Klein." A já: "No, neznám." A Písařík začal lítat po galerii a vykřikovat: "Člověku, který nezná Calvina Klei­na, nic neprodám!" Kleina jsem koupil za 20 tisíc a nakonec i Bosse za pět.

jarvis_58da254c498e76914ccc4d61.jpeg
Richard Adam
Foto: HN – Tomáš Škoda
 
Postupně jste se stal přítelem a podporovatelem mladých malířů.

Na sbírání 90. let jsem byl sám v poli. V roce 1997 jsem přešel od České pojišťovny do Zürich Versicherung a tam jsem bral jiné peníze. Platil jsem za ty kluky útraty v hospodách a oni mi za to dali třeba kresbu. Tři čtvrtiny z toho, co jsem vydělal, jsem rozdal. Je pravda, že občas jsem nějakého umělce doslova zachránil před hladem. S malíři jsem se cítil velmi přátelsky a cítím se tak s nimi dodnes.

Díky těm vztahům jste jistě měl výhodu přátelských cen za jejich práce.

Tomu se říkalo adamovské ceny. Oficiální ceny nebyly, protože to nikdo nekupoval.

Teď se čím dál víc hledí na umění jako na komoditu a přemýšlí se o jeho zhodnocení. Jak vy jste to tenkrát viděl?

Nikdy jsem to nebral jako něco, na čem později vydělám.

Co vás tedy na umění tak fascinovalo?

Mám vášeň kupovat všechno komplet. Vždycky jsem si přál mít od těch malířů komplet všechno.

To jste musel být strašně frustrovaný.

Tak jistě, na všechno jsem neměl. Vždycky jsem kupoval ty nejmladší. Vzájemný vztah sběratele a umělce je důležitý, protože kdyby se o něj nikdo nezajímal, dříve či později toho nechá. Kdežto když přišel Adam, na splátky něco koupil a slíbil, že koupí zase, ten malíř se snažil udělat něco stejně dobrého nebo lepšího.

Dlouhé roky jste měl obrazy naštosované v malém pražském bytečku. Nevadilo vám, že se jimi nemůžete kochat?

V 16metrové místnosti v paneláku jsem měl narovnaných až 120 obrazů. Měl jsem jen úzký průchod od postele ke křeslu.

A náhle se před vámi otevřela možnost přenést svoji sbírku do obrovských prostor brněnské Wannieck Gallery v bývalé slévárně Vaňkovka.

Milovník umění a mecenáš Miroslav Lekeš mi na výstavě mých obrazů v brněnském Domě pánů z Kunštátu nabídl, že moji sbírku koupí. Prodat jsem nechtěl, ale navrhl jsem mu, že budu dál sbírat a svoji sbírku mu doplním o to, co ještě půjde z generace 80. let, o práce Tvrdohlavých a o generaci 90. let. Prosil jsem jen o peníze a volnou ruku při nákupu. A on souhlasil. Později jsem sbírku svěřil jeho Nadačnímu fondu současného umění.

Dlouhé roky jste intenzivně žil uměním. Jak jím žijete teď, když jste v důchodu a sbírka je majetkem nadačního fondu?

Neodstřihl jsem se, to bych musel skočit z mostu. Chodím po výstavách, občas dostanu nějaký obraz. Oslovily mě různé galerie, například pražská Galerie 1. patro nebo Moravská galerie, abych jim dělal výstavy současného, aktuálního umění.

Mají to dnes sběratelé těžší, nebo lehčí, než jste to měl vy?

Je to pořád stejné: musíte poznat dobré umění a to kupovat. Nejlépe nejmladší umění, protože ti lidé na škole nebo těsně po ní většinou tvoří to nejlepší. Do výtvarného světa vstupují s něčím, čím se mají odlišit od předchozí generace. Někdy se lidé ptají, kde je zaručeno, že malíř, který dnes maluje dobře, zítra nepřestane. To zaručeno není.

Všichni, kteří vás zaujali jako mladí, nakonec prorazili. Jak jste to dokázal odhadnout?

To není náhoda. Vybíral jsem si ty nejlepší, co byli.

Šel jste na to intuicí, rozumem, nebo jste měl dobré rádce?

Kdepak, žádné rádce! Když se podívám na obraz, který je pro mě nový, mozek to nějak vstřebá. A potom potřebuje tak pět minut, aby to vyhodnotil a sdělil mi svoje řešení. A já už vím, jestli je ten obraz dobrý.

Proč u nás pořád tak málo lidí ví, že pravé sběratelství je podpora mladých a nejmladších?

Nejsou schopni se do těch obrazů vcítit a vnímat je. Jan Merta mi jednou řekl: Pochopení výtvarného umění je cesta, na které jsou zatažené opony. A ty, jak do toho umění postupně pronikáš, ty opony rozhrnuješ. Tu oponu pro mě rozhrnuli Ouhel, Střížek a Písařík. V letech 1996, 1997 už jsem si troufal na první pohled říct, jestli je obraz dobrý, nebo špatný. Kupoval jsem ty, o kterých jsem byl přesvědčen, že jsou dobré, a měl jsem pravdu v 99 procentech. Ale když je někdo uměním naprosto nepolíben, stojí před ním zmatený.

Jednoznačnou radu ale nikomu nemůžete dát. Je to vždycky o konkrétním díle a každý se nakonec musí rozhodnout sám.

Umění může vnímat každý, ale ne každý má dar rozhrnout ty opony. Podle mého platí tři základní pravidla pro nakupování umění: obraz se musí líbit, musíte na něj mít a musí být k mání. A potom, když člověk začne umění kupovat, tak se chytí, háček se zasekne. Sbírání je návyková droga. Já jsem k tomu ale nikdy neměl majetnický poměr, takže mi ani nedělalo problém věnovat sbírku nadačnímu fondu. Měl jsem k ní vztah láskyplný.

Koho z dnešních nejmladších byste podporoval?

Já je samozřejmě sleduju a podporuju. Doporučil bych Ondřeje Petrlíka, do loňska studoval u Vladimíra Skrepla. Viktorii Valockou, velice zajímavou Slovenku Hanu Gárovou. Nebo Martina Lukáče, ten přešel z Košic do Prahy k Jiřímu Černickému. Také Michala Rapanta, který ještě studuje u Skrepla.

Nadační fond teď chce zřídit společnost Arta, která by radila začínajícím sběratelům, koho koupit.
Asi bych to dělal já, na to se těším.

Co budete lidem klást na srdce?

Že investice do výtvarného umění je dlouhodobá. U nejmladší generace půjdou ceny nahoru třeba
až po 30 letech. Když jsem koupil od Jana Merty na splátky obraz za 80 tisíc, dnes by se pohyboval desetkrát dráž. V síni Prague Auctions se loni prodala jeho Vyvržená insignie za 1,15 milionu.

Začínajícím sběratelům se říká: Vyslechněte si rady, ale nikdy se nedejte do ničeho tlačit.

Ano, to naprosto platí.

 

RICHARD ADAM (63)

Sběratel umění, galerista, poradce

Vystudoval práva, pracoval v České pojišťovně a dalších pojišťovacích ústavech.

V letech 2006–2015 byl uměleckým ředitelem brněnské Wannieck Gallery a Adam Gallery. Ve Wannieck Gallery uspořádal první velkou výstavu nejmladšího umění.

Jeho sbírka, jejímž jádrem je umění 90. let, byla v roce 2006 představena v pražském Rudolfinu na výstavě Akné a stala se senzací.

Sbírku, s jejíž kvalitou a záběrem se ani v nejmenším nemohou rovnat zdejší sbírkotvorné instituce, věnoval Nadačnímu fondu současného umění a nadále se věnuje podpoře nejmladší generace.

 

Když jsem se potom setkal s tím, co dělali Tvrdohlaví, připadalo mi to strašné. A když jsem uviděl velký obraz Antonína Střížka a na něm dva páry bot, říkal jsem si, že ten chlap neumí malovat. Dneska je ten obraz v Galerii hl. m. Prahy, moc jim to závidím. A když jsem v roce 1991 uviděl ve Špálově galerii výstavu Tomáše Císařovského, rozhodl jsem se: S touhle generací končím, budu sbírat seskupení 12/15, kam patří i Ouhel.

 
Zdroj:ihned.cz
Sdílejte článek

Sledujte INSIA na sociálních sítích

Facebook LinkedIn